Vílenko

Vílo vílenko,
ty vílová lásenko.

Kde jsi byla,
když u jasmínu jsem byl,
a vyčkával.

Kde jsi byla,
když nahost,
mně tak oslabila.

A já se červenal,
do jahůdky,
co tam samotinká byla.

Kde jsi byla,
když jsi to slíbila..

Ač vědělas,
že bezmeznost,
je v mořích,
tak hlubokých,
co podmořský svět dal.

A já se ti vydal,
leč zklamán, leč raněn,
stále v tebe doufám.

Pro tebe i skonám,
milujíce tvou dlaň.

Tvá ňadra ňadrovitá,
to je baroko i renesance,
co bych prohnětal.

A hnětal bych i modeloval,
jako sochař,
co Venuši tak velkolepou,
filigránsky stvořil,
v tvářích v tvář.

Mořím se v té evokaci,
kde v hnízdě,
kmínků i peří,
bych se složil v lóži,
kde budeš Ty a Já,
v té divokosti,
i noblesách.

A schoulím se tak do obočích,
i řas.

Větrník, pán větru,
to ovane,
a Slunečník, pán slunce si zamane,
že líce jim zahřeje,
kde Měsíčník, ten pán hvězd,
tu hvězdu pošle,
v čokoládě zvané,
jménem Orion.