Odkudpak máme se jen znát?

Odpusťte mi mou smělost, slečno líbezná,
že znovu Vám píši.
Odkudpak máme se jen znát?
Ta slova v hloubi nitra uvázla mi,
a tak jsem pojal touhu psát.

Pleso je u Slováků prý mořské oko,
jezero s vodou od tajících ledovců.
Barvu má tyrkysovou a svěží je,
jako jsou Vaše oči obě,
dvě studánky, jež do duše jsou branou.

Od jezera se zdvihá horské úbočí,
aby se náhle zase vrhlo dolů.
To jako ve tváři dva dolíčky se zračí,
pro potěchu Vaši i kolemjdoucích jinochů.

Korunou krásy jsou horské bystřiny a vodopády,
jimiž voda do údolí stéká.
Jako na způsob rozpuštěných vlasů,
jež vlnitě splývají a cudně zakrývají,
bělostnou šíjí Vaši, krk i ramena.

Dovolte mi mou smělost nesmělou,
že neškolenou rukou pokračuji,
Je ne suis ni jongleur ni troubadour,
tak prosím, slečno, odpusťte mi.

Co krásné na pohled se oku zdá,
to povaha a duše by měly potvrdit.
Však, Hélas, co má člověk soudit,
když nebylo ještě příležitosti se poznat.

Kdo pro jazyk má cit a s lidmi rád přebývá,
ten bývá oblíben a ctěn.
To je též případ Váš, milá Marie,
jak souditi se odvažuji.

Promiňte mi mou smělost, slečno líbezná,
že vypravil bych se na samotný kraj světa,
abych alespoň hlásek či slůvko,
z Vašich úst přímo od Vás uslyšel.

Teď zdá se býti příležitost vhodná,
Mariae Himmelfahrt je slavnost nadcházející.
Kde zříti mohl bych existenci Vaši?
Stačí jen slůvkem naznačit.

Kdo myslí si, že je ten troufalec?
To říkáte teď pro sebe si nyní.
Však vězte, že ni troufalec, ni zoufalec,
ale muž, jehož zvědavost a touha pudí.

Odpusťte mi mou smělost, slečno líbezná,
že napsal jsem Vám tento list.
Jako vy hrajete na struny svého cella,
tak já bych z Vašich očí toužil číst.