Vltavský tanec

Jdu si takhle na Holešovice,
co bych si přát mohl více?
Zjeví se tam ona, Anna,
oči zelené, krásná jak panna.

"Smím prosit?", ptám se ptám,
i když odpověď už dávno znám.
Ona usměje se hravě.
"Dáme si tanec na Vltavě!"

Síla okamžiku. Nejhezčího mého života.
Avšak žrout čas se mi jen potutelně chichotá.
Ta chvíle je hned pryč, mám jen vzpomínku,
přeslazený kýč!

"Bylo to krásné, nikdy však víc!"
Špitne. Zmizí. Jako by nikdo nebylo nic.
A co já? Básník radostně depresivní.
Jak rád bych byl jen o kousek blíže k ní...