Podoba měsíce

Měsíc, jak srst hranostaje
bez dámy
vypoulil svá bělma
do temného kraje
v jejíchž jasu utonuly
vrcholky hor
luna píše bílou křídou milostná vyznání
po černé tabuli
ale k ránu jí rosa setře do čista

Venkovská noc
usedá blízko spících domků
jakoby chtěla ohřát
ztuhlé prsty u krbu
nebe, jak starý mouřenín,
na němž se hvězdy vzpomínek
lehce třpytí
nesmí však vstoupit
za železná vrátka
tam je naše zahrada
a jasně ozářený dům
čerstvě lunou natřený

Obloha, jak pomoučený vál
vykrajuje hvězdy
z těsta tmy
úsměvy dívek v měsíci
se odráží na zem
jejich obličeje byly
vzňaté roje jisker
jež spalovaly
náklonností ke mne
bledá skráň Adonise
z výšin zahořela krásou
jako troud
ještě po západu měsíce
cítím prázdnotu
nočního spáleniště
pod nímž doutná nový den