Noc je příliš krutá

Stopy zahladil vítr.

Ani už nesnaží se bláto.

Pro kroky, co se zapomenou,

čas nemůže stát.

 

Kým před bouří jsem byl…

schránkou na duši s lesklým pláštěm,

den skutky se rozmělnil,

jako jediný

nakonec mi zbyl.

 

Po dlaních stékají slzy

a vážně netečou z podlitin pod víčky,

bolavé srdce

a noc je příliš krutá,

aby z večera vrátila více.

 

Chvíle tesá se do kamene zapomnění

a křičí tou bolestí…

Pergamen z krve odpuštění.

A tma na konci řádku,

na nebi jen klempířům,

co třpytí se svou přirozeností,

šichta teprve začíná…