Zakázaná láska

A přesně tak jsme dopadli, jak se nám i zdálo.
Od cizinců k milencům, nyní vše ustálo.
Tak jsme opět zvlášť, ty buduješ vše dále a
já zasněný s hvězdami si povídáme stále.

Jsou to sice kilometry, však jako světel léta.
Bariéra opět sílí, už nepomůže květ a
ač bych přines zahrady, celá tulipánů pole,
oba dobře víme - tys nahoře, já dole.

Nemrzí mě opuštění, to rozum začal vládnout,
rozumím proč růže naše začaly tak vadnout.
Mrzí mě však realita, že duše půl je pryč.
Díru takto mohutnou již nezaplní nic.

Nezbývá než uložit si vzpomínky, co mám.
Barvitě je uchovat a přemítat je sám.
Vzpomínat kdy ochutnal jsem prostý kousek nebe,
vzpomínat na propojení, vzpomínat na tebe.

Přísahám, že v řezu časem tě nepustím ven z hlavy,
když budu s žitím svádět boj, či dělat, co mě baví.
Z koutů světa neznámých ti navždy budu psát,
abys měla na paměti, jak moc jsem měl rád.

Pak jednou přijde čas, kdy zpochybníš vše kolem,
život se pak bude zdát již vytěženým dolem.
Doufám, že pak společnost, kterou dopisy ti dají,
rozkrášlí tě v usměvavou krásku. Vidmo či potají