Jsi slunce v setmělé duši

Jsi jak srpnové slunce
jež ozáří mojí setmělou duši
ve které stín narůstá
do obludných rozměrů.
Jsem chudý že na poslední minci
co v kapse zbyla
orel kloval do panny
až jí zcela oslepil

Mne však oslepí
jenom Tvůj pohled nevinný
co tak medově září
jak podzimní listí
jež opadalo v mlhavém dni
do smíšeného lesa
kde po nočním dešti
vykoukly z orosené trávy
dva kopečky hnědých hříbků
jež se lesknou ve slunci
jako tvoje oči Liduško

Hřebínky větrů v oblacích
čechrají bílé chocholy mraků
jako koňské hřívy
z nichž se za pár týdnů
začne jinovatka sypat
do Tvých vlasů.
Těch vlasů jež připomínají srpnové trávy
či zralé obilí po žních
chci každý den potápět své prsty
tak aby se nemohly vynořit