Liška

Já vím, už mi to došlo, 

strašně jsem tě okradla, 

obrala jsem tě o čas, 

a čas prostě nelze vrátit,

takže mě teď tiše nemáš rád.

 

Zvažuješ tu tíhu, všechny ty následky,

které jsem ti způsobila,

jestli jsem chtěla nebo nechtěla, 

na tom nijak moc nezáleží, 

věci se děly a staly. 

 

Už jsem stačila všechno pozměnit, 

vložit do tajů nové významy, 

až věci které byly mezi námi, 

ustaly, stýská se mi. 

 

A ty mi už neporadíš v rozhodování, 

když nevím co mám dělat teď, 

teď, když ses mi oddálil, v čase, 

užíváš veškeré právo na náhrady, 

za minutu jich chceš pět nazpátek. 

 

Ztratila jsem se ti v časoprostoru, 

než si rozmyslíš, že by sis chtěl vzpomenout, 

ve své rychlosti na mě zapomeneš. 

 

Ale když na chvíli přestaneš mihotat očima, 

a necháš je spočinout na ní, 

ani se nemusíš zastavovat, 

její pohled mluví rychle, jednoznačně 

ona ti svýma očima připomene, 

všechno co se stalo před věčností. 

 

Už žádné jinotaje, zbývá ti kousek do cíle, 

a já čekám před startovní čarou, 

tam, kde jsi mě nechal, nechal jsi mě.