Touha v kapse

Touha klesla, sklouzla za podšívkou,

zanechala na dlani částečky tepla.

Osud mi roztrhl záplatu na kapse,

jen pro zábavu, vůbec ne ze zlomyslnosti.

 

Zapomněl jsem na štěstí snít a milovat,

usmívat se vtipům, maličkostem,

cítit se na dvacet, i když už je ti třikrát dvacet,

mazat černou barvou osudu v žáru okamžiku.

 

Svět kolem nabral šedavý nádech,

na tvářích kolemjdoucích se usadil smutek.

Spěchám kolem v tom shonu, narážím do zdí,

na chvíli mrznu, abych tiše křičel.

 

Ale jednoho dne jsem na sebe hodil starou bundu,

strčil jsem své studené ruce do bezedných kapes,

ztratil jsem se jen na minutu v teplé blaženosti,

zdálo se, že do mého srdce přišlo jaro.

 

Chtěl jsem se bezdůvodně smát,

s okny dokořán, tančíc v měsíčním světle,

překvapený, že vrásky zmizely,

a znovu se mi vrátila chuť žít, milovat…