Protnul osudem

Měla jsem to štěstí

stát u chladné říčky, 

ale blížila se bouřka, 

a já byla nejstarší, 

co jsem kdy byla, 

a snažila jsem se

za to na sebe nezlobit. 

 

A nebe se stáhlo, 

bylo samo pro sebe, 

že jsem se pod ním 

nemohla nadechnout, 

pak ho proťal blesk, 

prozářil jeho šeď, 

rozkrojil moje srdce. 

 

Než se tohle přihodilo, 

lidé se mě ptali, jak to, 

že ještě věřím na lásku, 

na to jsem mohla

jen zakroutit hlavou, 

s otázkou, kde našli

tuto svou vrásku.