Scestí

Cítím to,

třebaže to není vidět

je to stejně přítomné,

jako pocit prázdna,

když odjedeš z města,

opouštíš mě,

volají na mě

snad i ty zaprášené okenice,

otočené do naší ulice,

“teď tu jseš sama, boj se”,

a já, najednou tak osamělá,

nikdy to nezapomenou přehnat,

“chybí ti kousek těla”,

lžou, když se mi smějí,

našeptávají smutno do duše,

a přitom se nic nemění,

chodím sem a tam,

jím a spím a… stýská se mi,

kdyby tak ztichly,

svůdné sirény, vábí z cesty.