Děvče z kovu

Pod vrstvou rzi mladou tvář ukrývá,
avšak sta let staré tělo má.
Prázdnýma očima ze skla se dívá
pravé je prasklé, čas již nevnímá.

Na smetišti zanechána,
dotyk lidský nepozná.
Nevinná, však není panna.
Není panna železná.

Uložena
ve svém rovu.
Ztracena.
V hromadě dětí z kovu.

Ruce sepnuty
v prosbu věčnou.
K nebesům napnuty.
A nikdy neklesnou.

Nezní zvuk kol v útrobách.
Obvody jsou bez duše.
Na její číslo used prach.
Leží tu, nic netuše.

Sní své sny
ve svém rovu.
Celé dny.
V hromadě dětí z kovu.

Jak se jmenovala?
Proč se jí vzdali?
Žila, cítila, milovala?
Zdali si s ní děti hrály?

Ústa semknuta
v úsměv věčný.
Zapomenuta.
Nikdo jí nebyl vděčný.

Tu vykvetla růže
na jejím rovu.
Z její kovové kůže.
Na hromadě dětí z kovu.