86 - Měsíční vousy

I.

-----------------------------------------

Po rozvolněných měsíčních fousech

tvé tělo je slévaná něha pozdní klíčivosti

všech srdečních krajin nahých planet pouští,

koupajících se v nekonečně tančících slzách tvého génia.

 

Znovu si plevy vznešených myšlenek 

brali za terčem k existenci 

kurz lidského génia,

 

v hromadě roztříštěných domněnek,

stali se branou k imanenci,

verše magnetického rélia,

 

In every human being there is genius

In every Being is Genius

In Genius is Being

Being is genuine

Genius is verb as One God

You are genius all the Time

 

 

In colors of Mind of the Genius

is face of being

all fundamental principle

of matter and reality

 

 

V každém géniovi je bytost

vyplněná srdcem 

a velikostí působení života

 

Život je v něm ve vztahu

neustálého a neutichajícího

plánu bezúhonné náhody

na pomezí tmy a světla

 

Tím protíná atraktor na konci času

který je vytvářen strukturou Univerza

a jeho multidimenziálního screenplaye

na jehož konci je reklama na paranormální ZÚČASTENSTVÍ VNĚ ŽIVOTA.

 

Forma se přelévá společně s hrou,

v níž korespondujeme s tvarem časoprostoru.

 

II.

---------------------------------------------------

 

Při všech báječných tvaroslových pozemského ráje,

křísím kysanou nudli mimozemských bavičů,

zemdlených milovníků předních lidských slovníků,

doznávajících mozkové vakuum leporelem kultopičů.

 

Jestli z té postele nevstaneš,

protneš sedmou i třináctou veš,

prvního zemského primáta lež

a sny ti jak pěna od piva sednou

a ty se kouzelnictví slova nedořežeš.

 

III.

-----------------------------------------

Volám sadu hvězdokup - 0 - Xcv1

Vrací se step -o- naut z nekonečna,

vyzývá astroláb utkaný z věčna,

rytý srdcem dynastie hvězdokup,

zřícen na supernovy rub,

jejich superexplozitní trup,

rozerván batalisk pulzaru,

až do konce lásky, hej rup,

na života post - morte vrub,

b - b -rub s-o-s b - b -rup,

každičké vteřiny plnotajný srub,

plnohranostaj, Ed Rušův Cherub.

 

IV.

------------------

Než přijdou ty útěchy ještě,

spočine s rodinou verše,

útočištěm, jeho denní mše,

rýmem lámaným, lopuchového deště.

 

A stále voláš ještě

infarktu inspirace ještě ?

 

Po schůdcích jdeš, plazmatický prstenče stavu,

odstřelován, neonový periskop davu nad hroty,

u všech vesměrných črt příběhů lámané noty,

posbírané po nitkách molekul, světnickém hávu.

 

V dynamitech pekel nobelovy ceny,

hříčky útesů,

kdy pokračují zoubky okusitele,

vybíhá kolejnic theos ze zřetele,

u pat času, u základen jeho oktáv,

nesmírné kouše expanzivního spasitele.

 

Dech lži na ose mřivé hroty

mých předků ve všech slovesách

manifestovaných v praxi kulminua.

 

Dochází mi to,

jste proražená 

zaměstnankyně 

z moči policie.

 

Adheze, čirá adheze slovníkového průjmu.

Neskutečný, opravdu neskutečný grafomanický průser,

smetanové slovesné, slovudeché kredibílium,

žena mateřídouška kořene Avidya.

 

A past na kazatele před horou.

Oddechovány cípy lávy

štvané jen nedohlednou tmou.

 

Ona Poezie soudná,

nikoho nesoudí, ach láska,

ad hoc juvelinium skutku,

 

bytostná, živá, cílená,

sivá, živá, zřivá, šílená,

mělas křídla, dechy přílivů,

zuřilas, v básníkově peci,

 

alchemie lidské tanoucnosti.

 

V.

 

----------------------------

Při jednom tempu myšlenky,

hladí jedna hladina úvahy druhou,

 

pod lupou detailu, 

vyvstává věc totožná,

 

myšlené souvisle ve dvou kalamitních formách 

a přesazích, věc myšlená ve své osouvzažnitelné kvalitě

přelitých lucidních písků ozvěny,

odlišné od odlesků,

nad dvěmi nebo více ovlivněními

fosforeskující hranice

prvních přemítání nad totožným,

ve světle též věci,

hledající svá rozdílná divotvorná

a metaforická nářečí,

 

kde stáze mnoha vrstev významů

pábivě u květu Vědomí klečí

a taje v mezích odívaných

fluidem tvaru v živé kádi

jež propuká v budoucím

co zadá si nazývat se člověkem.

 

VI.

 

-------------------------------------

V tom snu jsem jiná, souvislá a nová,

neohraničitelně pamětná, oživující a svá,

dávná, paralelní i vzpomínková,

žilou, jejíž krk harfa svolává.

 

V tom snu tváře mého ženství,

míjejí podstatu střežící vyjádřitelné,

propuknutelné a zdiodolné,

jež v tělesech slova kotví a tkví.

 

V jeho pasážích čtu klenutí

i zátoky, průtoky i zářící

meandry geologických vrstev

a splavů bájného smíchu.

 

V pečeti živelného aspektu mé duše,

vracejí se jistá symbolia

na neoddechnutelnost nevyhnutelného

pocitu vítězství nad smrtelnou

a zmraženou kapslí dočasné povahy lidské energie

 

a její pekelné pravdy ráje

zhoubné zkázy budoucí naděje

 

a stále přízraky hledí vstříc

elektrické múzy zpomalené hranou

na posledním aspektu skleněného beatu Univerza.

 

VII.

 

----------------------------------------------------

Ve snulovném dechoví oné květomluvy působenství

smývá se neoddělitelnost fantomanických postav

vidoucí nekompromisní stav, fáze neutrálních gnómických hlav

v nichž nalezáš příměr explodujících blaženství.

 

 

Vrcholná podoba vnitřních náboženství

hrách příkrasy jistot mrtvých mátoženství

než oschne inkoust obce vyvrženství

obrátí nás v hrobech neznámá mocenství

 

 

Starý pluk nicotných ložisek bez původu

myslím kruh tvořící těla vodu

po špičkách letokruhů jdu

proti směročasu letu v jedu

 

 

Byla jsi zkroucená ublížená

skutečně statečná ve své nuanci

deformované taktiky obrácená

a nahých kořenů duše a la štvanci

 

 

A nyní pohřbené přístavy slovesa Žít

volají bez náhubku strašlivým náporem

člověk lidská zmice tvorem i netvorem

diví se z kterého poháru nesmrtelných pít

 

VIII.

 

----------------------------------------

Onu rozkoš, stávaje se hybatelem,

nad proudy vzduchu z nevýslovna,

kde dechusvorná královna,

vytěžila tep nad zřetelem.

 

Smysl sám v sobě dobou zkrácenou,

slíbí si kroky ostražité,

blízká prvenství hbité,

nad civilizací lávy zvrácenou.

 

Ještě dnes ustají svá předání,

ostnem zla vydělený slůj,

vrhaje zpátky sté shledání,

v nenávratno očí mých pluj.

 

Když bříškem příčestí ovoláš svůj rub,

zkažený líc ti hloubá cestu mraků,

psán bez akátu, chalcedónových vraků,

sup otepává okousaný srub.

 

Dřív žil jen popel a myšlenky poddaných

šedivostí dní utržil bezobjevné

vše nestálé bludné vyhřevné

astonizuje v nitkách duhovek tkaných.

 

IX.

---------------------------------------- 

Okolo kašny, vidouce dým,

židé a árijci, zmuchlaní, přistřihlí fracci,

kumpáni a pijani víkendové prázdnoty,

huliči hloučku nočních úst, feťáci příležitostní,

pošetilí hledači kratochvíl, měsťáci zkouření jak vesani.

 

Každý dnes vypadá jak Medvídek Pů,

dva dny po trojité kocovině,

stržen šňůrou lahve, z vín včerejších,

slávy a rapů, umořenej Jahve,

bez smáčených prstů ve vině.

 

Kruhová kašna, orlice moravská,

muzeum světla, da vinci do noci 

jak skateboard svítí, halucinace,

strach a hnus ve městě pátečním,

hladinky gořalky rozličné v sebe zvou,

neotesaní, nepolíbení smrtí, láskou,

pokorou, ctí, rozpáraní v dálce,

pokuřují v dýmech ostatky přátelství.

 

Bratři lomení ve šluku,

devianti a longboardy, hloučky,

bonga barevná, kbelíčky popínavé,

šimpanzí vyhulenci starého Konga,

potáhl si hujer o půlnoci i za King Konga,

 

Kolorit hradištský, klub mír v otočkách,

pastva lineární opilosti hluku,

podávání potřeb pro opojení náctiletých,

primadony zkázy, nejkrásnější noc v měsíci,

 

ač z toho město, královské loví dolíčky,

po ránech, vybílené stavy hlav mladých,

 

říkám jí bezdechá generace,

mládí plýtvané božím starostou

na mladost ztracenou v kouři generace,

té post-mílenické štace za lepší,

bojoprávnější společnost

bez rubů a líců, jež stojí

na čest proti diskriminaci,

xenofobii a stranným aspektů mysli zla.

 

Bezdechá generace a její pábivé vějičky,

odměny bez podpory, promrhané peníze,

kapky rodiny, prostopášníci jedné šňůry noci,

 

 

páteční úplněk mínus jeden den,

bouřná noc jedné štace

mladí v dýmu a destilátu,

ztracená generace, za mírem,

dech holubic, 

obrácené nožky svobody,

nástrahy kapitalismu,

křík svobody, majestát konzumu,

deal & destroy & consume 

 

X.

 

--------------------------------------

Stavíme pomník sličné dívce mravů,

podkolenky slušnosti přesazené za hlavu,

než by si zahlédl kouř

v hradištském davu,

páteční klid jak bouře,

bez mastného, slaného sladu,

longboardový sleď haleká,

jak je vypitá, vykouřená,

ta hradištská paleta,

ta celá česká krásná poetická planeta,

a její české holky, krev a mlíko,

tekoucí cesta smrtelných kyčlí přeháňky

a náctileté klisny, osa poupat daleká,

 

Při kašně, kruhem naší omezenosti,

vstupujme do hradu psychedelické velebnosti,

pro dnešní zatmění, povinnosti ničíce z nevinnosti,

 

kde stojí, visí ve vzduchu podoba tváří,

jež znáš, jejich otisky v čase hledáš,

 

paměť krize na vlascích vzduchu,

těkavé oči v jevištním ruchu,

 

šeptaj ti kvarků o nichž nic nevíš

a přesto smíšku,

smíš-li se ptát: smíš

 

hleď na prapor verše,

generační jež čeří svá mez,

 

čin básníkau, tvůrče,

nejlépe jak umíš.

 

Jsi navýsost prázdným příkladem

oné inertní soustavy duší

ve které fotosyntetizujeme

neizolovaný beat

přehradní vibe všech hodin

 

Nezkalená velikost oněch dní

pro které jsme byli zrozeni

 

Dlouhé tempo ve kterém dýcháš

a žiješ zároveň 

aniž by jsi umíral

či stárnul

 

Ověké uťaté slunce

autorského projektu 

věků.

 

-----------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

...

 

 

...

 

 

...