Kryptotrám

 

 Vystupoval pomalu na hřeben lidské inspirace,

 krev stékala po hřebenech, zasychala ve spárách žluče,

 pustiny lemovali zřícené domy a vysoké sloupy oloupané žíravinou,

 ve vzduchu páchl benzín a spálené maso, šupiny kůže na stěnách pokojů.

 

 Nikdo nezbyl, kdo by viděl svět za dveřmi, za stínem naší bouře,

 vděčnost rozkradla hrubou nostalgii nenávistných,

 vrávorající beztížné přízraky nad vypálenou oblohou,

 z nich se kroutí zrní toho, co bývalo lidmi,

 vyprahlé lebky bez mozku a šlach,

 mizející otisky v týlu paměti jednoho.

 

 Viděl poslední město světa,

 stál tam opuštěn, sám zcela,

 jeho ruce visely bez vůle docela,

 v mysli stál dračí pták a jedna cela,

 od smrti jej dělila jediná věta.

 

 Všude vládly regulace, podzemní vlády,

 decentralizované území,

 příčné karantény nad strážnými věžemi,

 kam oko dohlédlo, černé lešení,

 až do vesmíru, nebylo už lidského smíru.

 

 Trochu dechu se zalilo do kamene,

 sláva lidského temene rozpraskaná,

 zbytky oleje, moči a mužského semene.

 

 Výňatky zákonů pálené na hranicích,

 děti ozbrojené v milicích,

 dálnice plné rozjetých těl,

 mízy bez pamlsků a chtíče,

 prostřílené fotbalové míče,

 rauše klesající do temnoty.

 

 Viděl jej stoupat, kam vzhůru,

 už nebylo kam letět, 

 vše obtížilo v zásmyslu,

 mýlili jsme se, celá naše rasa,

 dobýt jejich svět byla zkázynosná myšlenka,

 

 žádná krypta, hrobka, svatyně,

 nám nebude dost velká,

 prach se obracím a mluvíme ve stoje,

 

 v pachu čeledi, naše kosti zrají,

 vidíme jak pochoduje poslední z nás,

 je ten kterého pojmenoval neznámý,

 

 V tom se shodnou i ti co odešli,

 odcházeli dřív než mrtví našli světlo,

 než člověk naleznul zvuk,

 vibraci k němu stvořenou,

 

 vzdáléné volání echa,

 jako z jeskyně, 

 ze které se vymanil,

 aby prohledal tisíc pokojů,

 továren a hal, místnostím,

 z nich se šine hudba budoucnosti,

 

 temná a bezpřítomná, rychlá a nezdolná,

 vysoká pec a výheň letních dní,

 obrovské cívky řečiště tance půlnoci,

 

 vystřelující plameny, 

 dravé dívky plné náruče něhy,

 stále je naděje, stále je co objevovat,

 

 Jeden vyplouvá do Vesmíru za stínem svým,

 je jen na Tobě, co ti odpovím,

 co ze své duše slevím,

 a co ještě dneska nevím ? 

 

 Tím čím procházím,

 pronikám, objevuji,

 planety, prstence svědomí,

 kdo se z nich co doví  ?

 

 Od sfér kam nedohlédneš,

 polední harfa plá,

 sedmero za elektronický blues,

 

 granulární entelechie múz,

 zase hledáš velký vůz,

 aby tě odvezl do krajiny zvuku,

 

 do krajiny kde hudba nepomíjí,

 kde živí tvorové přežijí,

 v nemrtelné říji,

 

 tam taji lyru,

 od západu hrozba,

 

 než vzniknul tento vesmír,

 dva tančili v sobě

 a z jejich hřbetu,

 líhnul se snílek,

  

 zvídavá hvězda tvá jedinečná,

 statečná, nadvěčná,

 

 jen jí prominou, že kdy byla svá,

 tak zapadavá, klenbavá,

 konějšivá, opravdová,

 

 Má i Tvá, 

 z vroucnosti díků,

 koruna fíků, vavříny snů,

 

 Na věky.

 On