Dystopie

Žena, syntetického původu,
kráčela jako první v průvodu.
Vedla svět do války
o modré obálky
s hlavami koťátek
hledících nazpátek
na prastaré, prazvláštní časy,
než člověk sémě nové doby zasil.

Myšleno člověk z masa a kostí,
ne dnešní, co je z kevlarových vláken,
ale ten co žil z chamtivosti
a nohama drtil po čem kráčel.

Dnešní člověk je jiný, neprůstřelný,
živí se plastovým odpadem:
žere PET-láhve a cyklistické helmy
a nemá žádný strach před hladem.
Je všech vymřelých živočichů král,
ten jediný, který to dotáhl až sem,
adaptoval se, a žije stále dál,
vyvinul si křídla a klepeta nad pasem,
aby si nastříhal na nudle lahodné obaly,
které tu pro něj po předcích zůstaly.

Avšak i na moderní, sivé obloze
může objevit se mráček:
"Radši bychom sebou práskli o zem,
než nemít, co je krásné!"
volají davy, s tou ženou v popředí,
a ona zpívá, s dítětem na hrudi.

Zpívá hlasitě, až dechem rozviřuje prach,
o tom, co je vzácnější den za dnem:
modré obálky, blýskavé odrazky na cestách,
panenkám hlavička, když neupadne.

A lidem vytékají kalné slzy z levého oka,
které pak chytají do prázdných láhví od jaru,
aby je nalili do ještě nevyschlého potoka -
třeba z něj bude moře, když vyhne se nezdaru.