Být či nebýt

Jako záblesk mé fantazie,
jako uzlík silné touhy,
jako melodie krásné poezie,
stojíš přede mnou...
Propaluje mě pohled tvůj přímý,
mé rty stávají se tvými,
přivírám rozechvělá víčka,
stojím napnutá jak vánoční svíčka.
Posléze šat můj odhodíš,
polibky mé tělo pohostíš. Když ruce tvé odkrývají poklady mého těla,
zapomínám, že jsem se kdy strachem chvěla...
Pokládáš mě na oblak splněných přání
a za tichémo sténání...
blán svírající mé tělo,
cosi tvrdého sťalo...
a já v hábitu jeptišky oblečená,
jsem teď konečně do ráje odvlečená...