Havraní skála

Ti černí havrani,
co civí mi do očí,
hlídají, kam pohled se otočí.

Pohled se stáčí k hornaté krajině,
krajkou lemované.
Krajině měkké s tvrdými vrcholky.

Vrcholky svatyně Erose,
boha vášně.

Však havrani mě klovou očí,
pohled jinam se hned stočí.

Svatyně se boří místo Erose,
panuje tu eroze.
Rozpadají se.

Každý by se rozeběhl,
stavět znovu, ale černí havrani,
ti mi to nedovolí,
jejich chladné pohledy jsou na mě upřené.
Vychytralé pohledy.
Zchladnu z nich.

Jsem skála,
chladný jak skála,
tvrdý, neoblomný.

Však voda dlouho činit se nemusela,
hned ráno po úsvitu,
kdy havranům noci
skončilo působení jejich moci.

Skála zkřehla, rozpadla se, pukla,
však svatyně jsou pryč a já?
Já v sobě zase.

Uzavřený do sebe, zase jak skála.
Nemám rád havrany,
nemám rád chlad žlutých očí..