Duhový rozhovor

- Spíš?

- Mhmmm

- Tak spíš?

- Ne, jak bych mohl,
když mluvíš…

- Já se chci přitulit
a cítit tvoje dlaně

- Moje dlaně?
Pozor na ně!
Jsou hned tady, hned zas tam
dlaně nezbedné já mám…

- Copak?
Myslela jsem, víš,
že je pozdě a už spíš…
Ale podle tvého dechu -
zase myslíš na neplechu…

- Tak mám přestat a jít spát,
řekni, lásko, chceš si hrát?
Hrát či spát,
Spát či hrát…?

- Ty jsi vážně velké dítě
(právě proto miluji tě),
tak se neptej, co bych ráda,
vem si to, co srdce žádá…

- Nejen srdce,ba i tělo
milovat by se teď chtělo.
Začnu lehce, jen polibky,
zlíbám všechny tvoje křivky;
rty i šíji, bříško, boky,
ňadra, která zapřou roky;
záda, stehna, čelo dlaně,
místo hříchu v chrámu páně.
Odpusť mi to rouhání,
však vůbec nepřeháním…

- Lásko, počkej, celá hořím…
Ne, nečekej!

- Hradby bořím…

- Lásko !

- Lásko !

Sten a výkřik okamžiku,
vzlet i pád je v tom výkřiku
a pak ticho…

Ticho, které ruší
jen náš dech
a srdce buší
v dvojjediném tlukotu.

Usínáme…
Umíráme…
Za svou duhou
odlétáme…
Jsme!