Ztracené květy

V měsíční záři nostalgických vzpomínek,
vznášejí se na pokraji propastí,
lásky, které dávají vždy a všem,
jak ztracené květy co pohorší.

Vždyť unášel k břehům tvých stehen,
tvoji rozkoš z posledních svých sil,
pár prstů lehce zvlhlých a nic více,
vždyť přítel za rohem vždy čeká.
Pár polibků před dobrou nocí,
stačí malé pohlazení, jen sem a tam,
a jak se traduje přeci už dávnou dobu,
v tvých rukách nikdy nikdo nezůstává.

Pod hvězdnou oblohou spánkem bezesným,
nechává průchod dotekům ranní rosy,
co po tvé nejtajnější komnatě chutná,
malý, mrštný jemně vroubený jazýček.

Vždyť k tvým vzdechům připojil se hned,
jen za pár babek co pod košilku strčil,
rozkoš, prý falešná jak tvůj život,
ale co cítil, to skutečnost byla jen.
Ztracené okrasné kvítky tvé růže,
co mohl beztrestně si navždy vzít,
teď ve vánku bez větru poletují,
jen ztracené květy a navždy, navždy už…