Paseme se v kontrihelu
na svazích střechy světa
obloha v akvarelu
modrým jak teta Margareta
co ráno na nádraží
ospalým vlakům mává
když voda v led se sráží
a od uší zimou mrzne hlava
Hlášení z ampliónů
na sloupech rezonuje
nadávky od perónů
to když se manžel v kupé zuje
Zamávej kapesníkem
na cestu po pražcích shnilích
a jak je tady zvykem
z okna hoď flašku po dvou mílích
se vzkazem dalším generacím
s adresou vymyšlenou
já se tím vlakem vracím
na kolej opuštěnou
V úschovně zavazadel
čeká tam na mně mládí
a možná jedna z Adél
co měla kdysi tělo hadí
To ještě byla jiná měna
i podzim měl blíž k létu
a láska byla cenná
před dveřmi kabaretů...