Žena III

Na krajíčku rtů kapička rosy,
pozůstatek večerních písní,
okvětní plátek růže místo úst,
oči bez vyspání rudé jak krev.

Z nejtajnějších koutů obývacích pokojů,
kam světla luceren ze silnic nedohlédnou,
shrbena, hrajíc si na indiány, nahá,
tělo své chladem nechává orvávat.

Růženec z korálků svých bradavek,
pevně a nekonečně v prstech žmoulajíc,
po vínu, do vínku jen touha dána,
sudičkou povětrná z mnoha dívek.

Řasy obarveny krvavou barvou slz,
kdy v střepech klečíc bez dechu,
jak ruku v plameni jediném,
po řezu až na kost posledním.

Ta žena co srdce navždy uchopí,
a ani úsměv všech všedních dnů,
její čin před soudcem z kostí a hněvu,
nikdy, nikdy popravdě neobhájí…