Ranní milování

V tom nesmělém časném ranním přísvitu,
když pokoj dostal pohádkovou atmosféru,
propracovali jsme se oba, neznámo jak,
k rozpoložení zvláštnímu, duševnímu.

Ty vášnivé hodiny živočišného milování,
zabily možnost rozpoznat realitu od snu,
nehybně jsme dospěli k tělesné explozi,
ve vzájemném objetí, přisáti ret na rtu.

To už zdaleka není jen pouhé vyvrcholení,
spíše sublimace jednoho těla do druhého,
třeba možná i vzájemná společná agónie,
věčné propojení do organismu jediného.

Není asi nikde ve Vesmíru tak mocná síla,
která by nás donutila se dobrovolně rozpojit,
snad jenom náhlá smrt nebo atomový výbuch,
by naši tělesnou vroucnost mohly zahubit.

Jsem to vůbec ještě já v reálném světě,
nebo pouhá součástka sexuálního pokusu,
v nelítostné zkoušce, jakou slast vydržím,
než přijdu o zbytek zdravého rozumu?

V jeho náruči jsem propadla se do prázdna,
v hlavě s dozvuky poslední myšlenky:
„Jak dlouho ještě budu umírat rozkoší,
nezasloužím si takové kouzelné zážitky“.