Výslech

Protrhla jsem nechtě prostěradlo nohou,
v náporech horka, večer v červenci,
rudá dole, v obličeji i na prsou,
rukama na kousky cupuji matraci.

Z nekonečné dálky zaznívá hlas,
který mě nejspíše k něčemu vyzývá.
„Řekni to, řekni“, slyším opakovaně,
nebo mi halucinace mozek vymývá?

Polohlasně vzdychám: „Jsem udělaná“,
snažím se skandovaně přes rty procedit,
se sevřeným hrdlem celá vyždímaná,
zatím nemohu zaťaté zuby povolit.

„A co ještě“, vnímám, krásně uondaná.
už vím, že se mě ptá ten můj sameček.
„Jsem zase v ráji, k smrti vymrdaná“,
chci mu nepřítomným hlasem vyhovět.

Opět je tu to jeho rafinované mučení,
tak jej nenávidím a zbožňuji současně,
vždy doufám, že mě ušetří toho slyšení,
když nejvyšší slast prožívám brutálně.

Na druhé straně však tímto způsobem,
je má extáze umocněna na nejvyšší míru,
vzrušením mi pak oči šilhají silně úkosem,
vprostřed akcelerovaného erotického víru.

Pomaličku ten silný orgasmus trošku odezněl,
a dokázala jsem povolit dravčí stisk čelistí,
můj pocit z toho všeho hodně zrozpačitěl,
jsem náruživá jako šelma nad svou kořistí.

Svírám pevně toho svého rukama i nohama,
líbáme se spolu jak v centru supernovy,
podle smlouvy, která nebyla nikdy sepsána,
dokud se nepropadneme do říše Morfeovy.