Knoflíček

Nevím proč tvůj knoflíček tak pevně drží
tak pevně
jak ocelové lano nad lesní strží
já na něm sám pak visící
sám
ty sladký úsměv na líci
snad směješ se mi že nezvládám
ty pouta, pevná těžko ovládám
mezi dvěma
těmi opuky
jen vzíti
vzíti je tak do ruky.
Jen knoflík
ten boj jaksi nevzdává.
Snad šila ho zatvrzelá stará panna.
Bývají tak chladná rána
tak počkám trochu, trochu dýl
ty prohneš záda jako lodní kýl
pak krásnou křivkou duši povzneseš
k výšinám chtění.

Jen knoflík
jaksi drží dál...