Znavený bůh...

Ležel na moři saténu
slunce rozpalovalo
okenní tabulky
vzduch v pokoji houstl
naplněn přešlým vzrušením
ukojenou touhou

V sklenici ledové vody
její zvonivý smích
ještě? ještě?
pro bohy už ne!
víc bych tě nesnesl
má nymfo

Chtěl bych se dívat
očima Botticelliho
na tvé hluboké křivky
chtěl bych se znovu nořit
do hlubin tvé duše

Podej mi pohár vína
ze svého tajného sklípku
víc už bych tě totiž nesnesl
má nymfo
chtěl bych
mít sílu se vzepřít

***

Spi sladce můj muži
budu ti ložem až se vzbudíš
máš dokonalé ruce
vytvořil bys jimi díla
větší než Leonardo

Tvé prsty umí malovat
nejkrásnější obrazy
v tvé mysli v mé fantazii
jsi umělcem
jen v jiném oboru
než je malířství

Teď odpočívej
můj znavený Botticelli