Dívka v krajkových kalhotkách

Včera večer jsme se poznali,
Já, prostý muž, ty, krásná žena.
Ruku si formálně podali,
Prozradili svá jména.

Zimní večírek v klubu běžel dál,
A ve mne se probouzela fantazie.
Měl jsem strach, že jsem se zamiloval,
A že jen pro tebe mé srdce bije.

Druhý den jsem seděl u stolu,
V hlavě příliš mnoho otázek.
Jak bychom vypadali pospolu,
V mysli stále tvůj obrázek.

S vědomím, že to možná odnesu,
A, že jsem se ti ani nelíbil.
Sehnal jsem si tvojí adresu,
Abych tě nečekaně navštívil.

„Sakra, vždyť se ani neznáme“,
před vchodem jsem se polekal.
„Třeba další šanci nemáme“,
vzmužil jsem se a zaklepal.

Otevřelas mi a vyjekla si,
Pohled na tebe mne div nesložil.
Tvé hnědé oči a rusé vlasy,
Na místě jsem po tobě zatoužil.

Stála si tam jen ve spodním prádle,
A bílé, rozepnuté košili.
V ten okamžik se zdálo právě,
Že my oba jsme po sobě toužili.

Chytil jsem tě kolem pasu,
A cítil tvůj horký dech.
Vychutnával si tvou krásu,
A tvou nachovou rtěnku na ústech.

Rukou šmátralas mezi mé nohy,
Vzrušil jsem se, jak někdy předtím.
Viděl jsem, že máš pádné vlohy,
A cítil, že tě hrubě znectím.

Mé dva velké prsty s labutí volností,
Sjely za tvé krajkové kalhotky.
V ten okamžik bylo mou povinností,
Uspokojit své pohnutky.

A v té chvíli se začal svět měnit,
I tvá prsa, tělo, líčka.
Ačkoliv mi to nebudeš věřit,
Změnila ses v Béďu Trávníčka.

V tom jsem se vzbudil ve své posteli,
Já sám jsem se svléknul do naha.
Mé vyprávění je tím v prdeli,
To byl jen sen, co měl Přemek Podlaha.