Stejné stejným

Možná osudová, ale každopádně skvělá
je chvíle, v níž těla rozechvělá
(jak jsi chtěla, jak i já přál si kvapně)
Marnotratně narážejí do sebe samých,
spousta planých příslibů a tichých stenů
se jak hrouda hlenů vpíjí do člověka
a vášeň jak rozvodněná řeka
pro sebe si bere kousky studu
(Kdy už budu?!)
Je to pro ostudu, když dva rozumní tvoři,
navzájem si boří pro nic za nic.
Množství osídlených stanic,
obydlených láskou, opevněných zvykem,
když se zvířeckým rykem a zastřeným zrakem
metou prakem rozžhavenou plazmu.
Jádra svojí nevinosti (a to bez výčitek)
v prosté touze po orgasmu
do tváře Tobě, má nejdražší!
Vždycky mě vystraší, že se začneš ptát...

...A nebo hůř!
Že až budu spát, oplatíš mi stejné stejným...