Láska až za hrob

V hrobech dějí se divné věci,
lezou z nich pavouci a šneci.
Potmě se tam v hrobě chruje,
děsné zvuky vyluzuje,
vrčí, čvachtá, prská,
skřípe, funí, mlaská…
Je to prostě láska.

Umrlec tam s tváří shnilou
přišel navštívit svou milou.
Kalné a propadlé oči
se jí blahem v důlcích točí.
Ňadra notně splasklá,
pánev už je prasklá…
Je to prostě láska.

Náhle z hrobu slyšet řev,
umrlec už nemá krev.
Nebožka zas křičí dost,
strká jí tam klíční kost.
Zuří, brečí, vříská,
nadává mu sprostě,
láska je to prostě.

Milovník se stejně nedá,
jeho milá celá hnědá.
Z hrobu smradu víc než z chléva,
komu povolily střeva?
Čvachtá, kňučí, prská,
funí, chrchlá, mlaská…
Je to prostě láska.

Venku už pomalu svítá,
z hrobu spousta kostí lítá.
Soulož už je dokončena,
rozlišit, co muž, co žena,
nejde – vše je hnědé.
Nebyla to krása?
Může za to láska.