Sen

Navzdory ukázkovému dni bloudím v dešti,
v bouři nostalgie, snad až přehnané,
opájím se však myšlenkou, jenž v svěžesti,
brzkého jitra popadla mne.

Čapla a již nepustila, ó co jsem zakusila!
Tebe a dravost, s kterous mně popadl, tam,
tam v lese, při svitu luny, u starého sila,
zrovna kvetly máky a vítr hrál jen nám.

Romantika se rozvinula, a ksakru, nejen ta,
rozběhla se jak prchající kůň pod bičem rozkoše,
jehož cval zněl, jak první výstřel ze sta.
Vášně dávals mi, bez slov lásky, naplněné koše.

Však k ránu rozplynul ses jak nad hrncem pára,
Mně zanechal si, jak opařenou, stát,
zbylo jen flašek prázdných pár, vysypaná žvára,
která nikomu nechutnala.