Striptýz duše IV

Obejmout dnes už pokolikáté,
chladivou, líbeznou tyč světa,
až od podlahy jen ke stropu podia,
a něžně začít se kolem sebe usmívat.

Hudba měla sálem znít,
pro pohyby, které světlo do tmy odvláčí,
jen setmělá mansarda a zvuky hodin,
z blízkého kostela teď ozývají se.

Krok, úkrok párkrát stranou,
výkopem kupředu několik kroků jít,
ruce stočit do klubíčka žití,
jak ze své maminky tak teď se v sobě krčí.

Nezvladatelná chuť políbení modrých peněz,
k práškovému sirupu bílého štěstí,
z jizev, které na duši nikdo nevidí,
zbyl jen stín, který sálem k cizím očím odletí.

Hudba měla sálem stále ještě znít,
ztichla při pohledu na odhalená ňadra tvá,
tiskneš, rmoutíš, slzy nevidíš,
lžeš, lžeš pouze svému okolí.

Krok, úkrok párkrát stranou,
o díl plaven teď několikrát lehčí,
pro potěchu a slizké ruce civějících,
těch mladých mužů, kterým bylo už osmnáct.

Políbení vzdušných zámků snažíš se neslyšet,
když k zemi tvé kalhotky z cizí ruky míří,
snažíš se už neplakat a radostí hýřit,
pro potěší jinačí, ale pro peníze v tvé kapse potají.


A teď? Jen zrcadlo proti tobě se skví,
údivem díváš se na vráščitou tvář,
z dortu sfoukáváš už třicátou svíčku,
a do důchodu dneškem už odcházíš
a to jen pro tvůj striptýz duše…