Město hříchu

Město hříchu
pýchu svou spolklo rázem
zimostrázem pokrytá stráň
zlíbám tě na něžnou skráň.

Jsi nastuzen
souzen k bezedné touze
kroužíš pouze kolem mých boků
roků pár
v ústech suchopár.

Vášeň višňového vína
do klína mého padla
krajkového prádla hebkost
ve vlastním domě je host.

Kráčí po pavlači
naznačí že půjde o dům dál
v duši plál zmatek vnitřní
bezduchost v nich ční.

Odešel s posledním vzdechem
všechen jeho něhou sycen
hlas osvícen žárem
málem horečným.
Je konečným přístavem
při starém mě nechá
a střecha střemhlav padá.

Mám polonahá záda.