...v autobuse v jednu sobotu v jedno dopoledne

Životem na skrz bloudí, ta cesta je temná,
temná a daleká.
Rovný rovného vždycky k sobě si hledá
a tehdy, když už to vůbec nikdo nechce a ani nečeká,
tak tehdy, už po třetí snad, ta pravá láska na ramena sedá.
Ten večer v sobotu, někdy v konci dubnu,
bylo tam plno a nebyl už slyšet ani kašel
uprostřed tmy, jen kvílení kytar za hřmění bubnů.
Tam rovný rovného k sobě svým způsobem zase jednou našel.

Dnes Ty pro změnu sis sedla přímo proti Mně.
Nožka přes nožku, igelitka značky Orsay.
A oči měla jsi jako dvě dýky, nejspíš chtěla bys to hned,
ten pohled znám, říká: Vem si mne a kousej

a najednou vlasy Ti v očích samy začly vadit,
prstem svým obtáhla sis spodní ret,
vnitřní strany svých štíhlých stehen začala sis hladit,
jakoby kolem náhle nebyl svět.

Snad touha Tvá jen, co uvnitř v těle celou Tě spaluje
a nohy Tvý zvolna otvírají chrám.
Tam někde pod černou sukni, tak tam to graduje.
Tam šelma číhá, své zuby cení lačný chřtán.

Jen malou chvíli se čtyři oči střetly.
Něco je ve vzduchu a mezi náma proudí.
Jenže Já od sebe dal pryč už svoje klíče,
a jsem teď v klidu, když chtíč Tvůj po to mém rozkoš loudí.

Ten průvan síly z nebe, co v srdcích skrývá touhy
tam kde duše má zvenčí na sebe se dívá.
A třeba někdy chtěl bych zas, znovu vidět na okamžik pouhý
krásnou tvář té holky, co už pár dní někde ve mně zpívá.

Snad někde silou větru v osudu je to psáno,
snad v nás samotných je to neměnné.
Snad ještě o pár dní dřív bych jistě řekl ANO,
jenže dnes už je neděle a s ní jen ve zkratce NE.