Milenka

 

Do čeho se to uvrtala,

Ta panna s duší ďábla,

Jež zamotala hlavy branám?

Ta vulkána…

 

Připoutána na cestu horské dráhy

V nekončící paletě extrémů.....

Horem, pádem, létá, stále.

 

Střídá se to jako mrak

Avšak nemá to žádný hák

Žádný záchytný bod opory

jen obory..... jež přeskočit nemám.

 

Vylézám na nejvyšší bod země

z everestu slétám zřejmě

 

padám

padám 

padám

padák otevírám zjevně

 

....Jistota chvíle?... (nádech)

voní po levandulové šíji početí

To čiré jeho oněmnění

 

Souznění dechů,

početí mlaská

Ach, výbušná to láska

roztržitá to kráska

v souladu hanebných hříchů. Zvířeni!

 

Na nebevzetí pomyšlení nemám.

V kolotoči příkré krásy

Točíme se v loukoti soutoků řek

v kruhu lží.

 

Kdy pohledy obrátí na nás spása?

 

Padáme

padáme

padáme

krůčky křehce dopadáme na lodní příť té řeky něhy.

 

Vlny moře, duny unáší

a konejší duše v lunatě rozkoše.

 

Najednou ze tmy strachu.

Zhýralé očko démona

Hází mě po hlavě do vody do víru oceánské smršti.

 

Dusím se... zalékám se vodou

čirou touhou bolestnou… ouhou bolestnou..

Ze strachu zrcadlení, hnusí se mi potlačení, zábrany těla….

stále se ovládat….to mě nezajímá!

 

Řvu po výňatku slávy

dusot, dusících se káňat, nad přelem moře.

Křičím, ječím, jekotám......

 

Vyslyšení nedostávám.

Avšak slova se mi ozvěnou vrací zpátky

s tónem naivní holky.

 

(tiše)

Šepotá kradmá mlha:

Pouhé zdání klamat může, tvé múze,

však toho muže, blažeností pohltíš.

 

V blahu ženy se roznese Poeta

na nekončící pouti nebeské.