ZAS

Nazval mne láskou.
Zas se něco děje.
Zas probouzí chvíle beznaděje,
když zápěstí mi omotává páskou.
Už zas se chystá na fiasko.

"Má to cenu?
Na těch pět minut slávy?"
"Za jinou se teď nepoženu,
byť čekají mne davy."

Zase mi v hlavě znějí ta slova.
Ty stejné věty, zas a znova,
prý od teď bude všechno jinak.
A zas se snaží tvářit, že by snad tížila ho vina.

Protentokrát bychom mohli
zdolat vrchol oba.
Už dlouho tížila mě zloba
a žádné prosby nepomohly.

On se vážně začal snažit?
Ne, to se mi jen něco zdálo.
Doufám, že se v pekle bude smažit,
i když i to je pro něj málo.

Náhle rána, příval slasti.
Jako koktejl pana Molotova pít,
exploze, plamen, teplo, klid,
však netuše řítíc se do propasti
leží jako vedle něho ztělesněné zklamání.

"Já jsem tu taky!",
dere se ze mě,
když to už z břicha mi stírá své sémě.
Zas zřejmě pozdě na zázraky.

Zas končí mé snahy,
Zas tiše prchám,
"Jen si spi, drahý,
na mě čeká sprcha."