Večerní povyražení

Rudé rty, a oči září,
pot ji stéká po šíji
hluboký dech, dotek tváří,
ledové prsty hladí ji.

Vzdychá tiše slastné steny,
místností se šířily.
Vůně lásky, zvuky touhy,
ložnicí jen vířily.

Pokoj lásky šeptá tiše,
tak mu kdysi říkali,
vášeň, touha, to je klišé,

všichni se jen usmívali.

Co je to láska, co je víc?
Víc než touha, vášeň nestačíc.

Jdou si ruku v ruce, pomalučku spolu
pojďme si to užít, až do úmoru.