Devátý hřích

                                                       Devátý hřích

Když nad tebou se skláním a hlava nevěří,

že největší z mých přání teď vyšlo z příšeří.

Pak v pokoji tak cizím a klíčem ve dveřích

mé ruce z ladné křivky zad směly v chvilce přejít snad

do krajiny dvou poupat a v tvých vlasech se koupat je touha moje ryzí.

Na víc nesmím myslet ani, vždyť vím, že jako z vdané paní

mi z tebe nenáleží nic, však vzápětí mi zrudne líc,

když tvá stydlivá ňadra vyplní mé dlaně.

Rozevřu prsty; chci vidět na ně,

chutnat ovoce z Ráje a ty teď náhle taješ

v tom lóži bez nebes, kde schyluje se dnes

k sloce z Máchova Máje.

Když pohladím ti ramena, tak náhle mě tvá kolena

pozvou dál na návštěvu za andělského zpěvu

já rozhodnu se vstoupit, sladké jablko loupit

tam na tom druhém břehu.

Když před léty jsme tenkrát

tu báseň spolu složili,

tak nechtěli jsme pomyslet,

že v Ráji jsme jen na chvíli