Společná chvíle

Z mého stébla se kapky rosy roní,
sametovou dlaní mačkáš jej bez ustání.
Ve chvíli napětí,
skláníš se ke stéblu jako k poupěti.
Jazykem hledáš rosu jen,
než bude zdroj pramene objeven.
Nábíráš opojnou rosu,
vdechuješ vůni do nosu.
Bloudíš po stéblu svými rty,
do kůže mi zarýváš nehty.
Vydáváš se na de mne,
dáváš na obdiv lůno co pne,
hladíš si divý porost,
co pro mne jen narost.
Dáváš mi přivonět tvého líbezného kvítku,
má dlaň už tvé křivky kopíruje jak z božského svitku.
Líbám tvůj venušin vrcholek,
jazykem pronikám do tvé studánky bez okolek.
Svalím tě do peřin,
mezi tvé se lístky zanořím.
Do lůna se proderu hned,
spojením našich úst otevírá se nekonečný svět.
Vlnami své dlaně na tvém lůně,
provedu tě extázi, zasehuje mě tvá rozkošná vůně,
tvé hlasité projevy lásky prostupují místností,
naplňuje mne to radostí.
Vystřikuji horkou lávu,
cítím se jako bych si dal silnou kávu.
Spočinu v tvém objetí... nejsem v zajetí. ????