Mašlička

Tak, a už vtom zase lítám!,

chvíli v klidu neposedím...

chtivou touhou zas se zmítám,

když jako blázen na ni hledím...



Koukám na ni přes sklíčka,

a dál si zkouším rozkázat...

hle! – malá bílá mašlička,

co ani nejde rozvázat...



Malá bílá mašlička,

co nenechá mne na pokoji...

když Tě líbám na líčka,

co bude dál, snad se bojí...



Přišitá je na ozdobu,

na lemu Tvých kalhotek...

a kousek níže, tam... vespodu...

tak příjemně je na dotek...



Koukám na tu mašličku,

co tváří se tak nenápadně...

když každou malou chviličku,

střeží Tvoje tvary ladné...



K večeru i za svítání,

péči má, až dojemnou...

však dávno ví, že neubrání,

Tvé vnadné tělo přede mnou...



Možná, že se na mne vzteká,

už zná mé ruce hladové...

snad cítí prohru, když Tě svlékám,

a beru si to, co je Tvé...



Věřím, že to těžce zvládá,

to ponížení, že jí vadí...

když s kalhotkami na zem padá,

že marný boj tu denně svádí...



Už ví, co dál se bude dít,

už zná tu souhru nahých těl...

když cítí, že Tě musím mít,

neb dlouho už jsem hladověl...



Už ví, že na můj chtíč je malá,

vždy, když se k Tobě přiblížím...

proto už to dávno vzdala,

a jen tiše přihlíží...