Lilith a Samael

Kráčela žalem zkroušená,
travou zněl lehce její krok,
druhem svým opuštěná,
bloudila světem další rok.

Usedla v palouk zastřený,
stromovím stoupal její zpěv,
tón střídal tón blažený,
něžný hlas a ctnostný zjev.

Však slyšel ji drak šedivý,
z útrob sluje vyšel hned,
slepý stářím přesto strašlivý,
Taniniver se sunul vpřed.

Křikla když tlamu viděla,
mezi kmeny hrozný škleb,
chtěl ji znát, odpověděla,
v uších duněl srdce tep.

Drak naslouchal mrzutě,
odkryl smutek, co tolik znal,
své slzy skrýval pohnutě,
sklonil se, na hřbet ji vzal.

Nesl ji ke skále masivu,
kde Samael skrýval se,
seznámil je, stanul v údivu,
jak podlehli své kráse.

Dýchání v hekot přecházelo,
mlaskat nikdo se nestyděl,
čvacht, maso o maso naráželo,
a drak byl rád, že neviděl.