Co cítíš...?

Co cítíš…?

 

 

Co cítíš, moje milá?

Je to rozkoš, nebo síla,

 když naše horká těla

– tak jsi to přece chtěla –

v jedno teple, vlhce splynou

a snad je jenom mojí vinou,

že vlny tvého hlasu,

nepostrádají krásu

a škvírou mezi rámy

se na nočním náměstí,

až pod kostelní trámy  

mění ve vzkaz štěstí…

 

Co cítíš, dívko krásná,

když pozvánka tak jasná -

v pravém úhlu nohy;

máš pro pozvání vlohy…

Slza v dálce, kdesi,

tam růžoví snad vřesy (?)

prsty na březích tůňky,

jak ptaly by se: „Kde jsi?“

 

Co cítíš, moje lásko,

když klekáš si a páskou

na očích nepronikne nic?

Pak náhle tvoji hebkou líc

pokryjí bílé slzy.

Snad ptáš se: „Proč tak brzy?

Já pocítit je chtěla,

však jen později, pouze.“

(Ach moje milá, co ty víš,

když stojím ke tvé tváři blíž

o prosté mužské touze!)

Pak v naději, že najdou cestu správnou,

otevřeš ústa a cítíš mužnost dávnou

i chuť té mojí chlapské touhy.

Kdo jen za to může?

To tvých úst dotyk pouhý.

 

Co cítíš, nádherná má paní,

když potom, v rámci milostného hraní

objímáš něžně rtíky svými,

zatímco píši neumělé rýmy

na tvoji ženskost, půvaby i krásu,

mou „hrdost“; vidíš v ní svou spásu?

 

Já jenom vím, že vedle tvých

umů lásky, umů milostných,

tvůj charakter se v ryze čistý mění,

hlava tvá je plná skutečného snění

a duše, jako čistý padlý sníh…