Nad propastí

Nad propastí

Den se chýlí k svému konci, krajina už půjde spát,
soumrak padá na vesnici a do srdce vnáší chlad.
Je v něm prázdno, je v něm smutek, však tvář se musí pořád smát,
možná lépe ani nežít... Zavřít oči... Bůh ví. Snad.
Chladný kostel, uprostřed kříž, na oltáři rudý květ,
jako láska, jejíž trny umí srdce zabíjet.
Náhle zvony začnou bíti - to andělé pláčí zas,
být tak s nimi tam nahoře, snad přijde brzy i můj čas...
Život tady přináší jen trápení a prázdné dny,
už nemám sílu bojovat s ním, on pohřbil všechny moje sny.
Bez víry a bez naděje propadám se stále níž,
tlukot srdce zpomalil se a smrti je blíž a blíž.
V ruce zbraň a pouhé SBOHEM zazní tichem kostelním,
na oltář pak tělo padá a ten pád byl posledním.

Odpusťte mi, musela jsem, nemohla jsem dál tak žít,
mám vás ráda, však prohrála jsem, už nemám sílu dál zde být...