To pro měsíc

Noc. Jasná obloha. Zlatými slzami politá.
Ale měsíc? Stále není, nesvítá.
Ledový vítr tou nocí vál
a měsíc stále nesvítal.

Stál jsem. Mé oči jej na nebi hledaly.
Časem se mi hvězdy nezdály
tak mrtvé, neživé, stálé.
Měsíc, koruna krále,

krále oblohy ztracena byla… Upadla?
Zlomila se? Jak u hodin kyvadla
zastavila se o čas, jenž neplyne,
jenž se zastavil? Promine

mi Chronos, pán času, krutý jeho vládce,
že já, ubohý, stal jsem se zrádce?
Zatratil jsem jej, i život svůj.
To pro měsíc. Opakuj,

opakuj slova, která pravdu přivanou.
A mlčením odstraní prolhanou,
vyřvanou lež, její abstrakci.
A v očích? Krkavci.

Hnízdí v mé hlavě. Mí ptáci nejdražší.
Chtěli letět k měsíci, však nenašli.
A co jsme my, náš platýs,
sub specie aeternatis?