Má duše je v tobě

S kým si mám povídat, s kým mohu mluviti…
Jen s tebou, jen s tebou bílý tichý papíre.
Světlo mého žití už tisíce let nesvítí,
však stále nepřichází ta černá chvíle.

Ty jediný posloucháš, do tebe vkládám sebe
a tvé tělo přijímá má smutná slova, můj spleen,
mé verše, co seslal černý mrak z nebe,
z jehož deště, jež na mne padá, je cítit blín.

Tys můj bezbožný kněz, tys má zpovědnice,
byť bez rozhřešení, bez jakékoli odpovědi,
však co od tebe, co mohu chtíti více,
než to, že vyslechneš z mé duše Šedi.

Snad jsi ten jediný, koho na světě mám,
snad jsi pro mne víc než má rodina,
tebe vždy v největším smutku přivolám,
jsi má naděje, doufám záchrana i poslední má hodina.

A vedle nás jsou tu sklenky, ty přísedící,
v šedivém kouři z popelníku zahaleny,
chtějí se přisunout, vzít kostku cukru, lžíci,
ty pelyňkové víly vodou budou zakaleny.

Dost možná pominou, i já pominu,
však ty zůstaneš, ty jsi věčná zeď nářků.
Což není osud náš zaklet v dominu?
Což není život náš méně, než kulička hrášku?

Co krás jiní svou myslí do tebe vložili,
kolik transcendentálna v tobě jest ukryto,
kolik mých paralel životy s tebou prožily,
kolik utrpení, žalu, smutku, běd, bylo do tebe vyryto!

Tak dnes píši pro tebe můj drahý příteli.
Snad sbohem, to kdyby to bylo naposled,
kdybych ráno nevstal, kdyby mě někdo zastřelil.
Bez tebe, jako mrtvola byl bych býval bled.