Ve stínu staré vrby...

Sedím na lavičce u staré vrby.
Bylo to naše nejoblíbenější místo,znaly jsem se tolik let..
Zůstala jsem tu sama s dopisem omluvy,
Píše,že to musela udělat,že to nemohla vydržet..

Byly jsme nejlepší kamarádky,nerozlučná dvojice..
Tolik jsme toho společně prožily,..
Blízké si navzájem velice
Byly jsme jako dvojčata,tak jsme si rozumněly..

Udělala to dnes,..ve čtyři ráno..
Ve zpocené ruce svírám ten papír plný písmenek.
Mluvila o tom,už je to ale dávno
Myslela jsem,že už je to pryč,že to bylo jen pár planných vět..

Vždy byla pro každou legraci,
Život měla ráda,
Já se teď utápím v bezmoci
Musela jsem být slepá,že jsem na ní nic nepoznala.

Prožívám chvíle plné strasti..
Píše, že už byla smutná a zoufalá..
Že mi nic neřekla,nechtěla mi dělat starosti.
Nechtěla, abych se pro ni trápila..

Že se tam nahoře bude mít lépe..
Že tam na mě bude čekat..
Pročítám si ty smutné řádky dokola stále..
Rozhodla jsem se teď všechno vzdát , se vším skoncovat..

Život bez ní je mi k ničemu
Blíží se čtvrtá hodina ranní
Z provazu si dělám smyčku a házím ho na vrbu..
Už odcházím..Doufám, že se už brzy znovu setkáme...
A tentokrát spolu zůstaneme už opravdu navždy..