Potomci

Konec se nám blíží,
dvacátý rok bez dětí,
panika se šíří,
čím dál tím víc obětí.

Nebe mraky zatemněly,
lidské duše bez jiskry.
Sám kráčím cestou po ní,
kameny co zmohou a co směly.

Bez naděje na přežití, bez kázně a strachu,
poslední naději vedu dlouhou cestou k moři.
Tvář od krve a boty v prachu,
cesta se zužuje, nebezpečí stupňuje.

Střelba, pláč a ticho,
ozývá se ozvěna,
Už slyším, jak odráží se…
Mořská pěna.

Světlo mlhu rozzáří,
pláč pomalu se vytrácí…