Básník Smrt

Básník může jenom snít,
básník nesmí nikdy mít.
Snít o ženě, o růžích, o idyle.
Vždy buď se mnou zrádný omyle.
Básník se mýlí v lidském zraku,
básník je oceán plný vraků,
vraků, v nichž duše zbloudilé
tonou až do chvíle,
kdy není co vypsat z pera,
kdy dostane se mu séra
proti útrapám, v nichž je utopen,
však z nich těží, den co den,
jako ze zlatého dolu,
však místo zlata bolů,
smutků plného a žalů.
Jak potom pět chválu?
Proč po pravdě chtíti volat?
když v očích vašich nemůže zdolat
vaše prázdné dny,
vaše věčné ledny.
Proč chce být sám sebou bit?
Hrob svému životu vyhloubit?
Kam ho tyto noční cesty zavedou?
Vždyť stojí pod vědou.
Leží v duši svých přáních,
strnule jako mrtvola leží na nich.
A chce výš, na povrch, výš.
Snad i ty to jednou pochopíš.

Básník je jako Smrt, jako ona
nikdy nepochopen; není nikde doma.
Věčně miluje a nenávidí věčně,
je tu stále, však přebytečně.