Lesy smrkové

Kolikrát jsem vás tiše sledoval,
tiché lesy smrkové, temné,
temné jako smích samoty,
v soumraku, jejž dech večera
foukal nad vás, lesy!

Ach, lesy smrkové! Obrysy v šeru,
v setmění mé duše, srdce i mysli.
Démonicky černý pohled zraků
přitahuje vaše sebevražedná temnota,
jste jako království neživých.

Krásné dvory majestátné Smrti,
vy, lesy smrkové, když se stmívá,
pozoruji vás s pocitem bezmocného
smutku, vědomím, že s vámi, lesy,
nemohu v té noci věčně být.

Pohltily jste mne,
lesy smrkové!
Děkuji vám za to, děkuji!