kamínek

sedím na studené zemi a kolem mě jen tma,
je mi zima a každý kolem mě jen prochází,
oni si mě nevšímají,
"co tu k sakru sedíš?"
povídá mí jeden pán,
ten pán je jeden král,
a já jsem jako kamínek, kterej nikdo neobjeví,
co si v trávě jen tak leží...

Dává to nějaký smysl?
asi ne,
přestane to někdy?
to taky ne...

Proč je mi mizerně?
proč se každý staví ke mě zády,
a kolem sebe mám jen spoustu trávy,
každý jen tak prochází,
někdo si mě do ruky položí,
a pak bolest přichází,
když mě o zem tlučou,
čím dál víc

(pláču)
ptáš se proč...
ne to nejsi ty...
sen, co příjde a pak se vytrácí,
známky, co se nedaří,
kamarádi, kteří podrazí,
pokoj, co je mou propastí...

Takhle se cítím přátelé,
na každýho se tvářím kysele,
změnila sem se to mi povídají,
tváří se jako by nebyli moji známí,
kamínek...

Přesně, takhle se já cítím...
kamínek, který do ruky dáš,
a pak ho hodíš,
ani se na něj nepodíváš...
TO sem já