Soumrak

Soumrak umlčel paprsky
a ve mě znovu smutek dlí
ale dobře vím, že nezmizí
ani až se rozední.

Marnost a zoufalství
mě na cestě provází
na místo tolik milované
kde jedině naděje vzplane
avšak i to je ztichlé
změněné...

Mrtvo a ticho v lese mém
kde pak ukrýt věčný sten
jež na síle nabývá
vždyť doba není příznivá
osamělým strážkyním
- růžím dávno uvadlým.

Vždy pomohl a přece dnes
nevydá listí ani hles
a zima se ke mně žene
jaro do pozadí odstrčené...

Kam odešel jsi bratře stromů?
Kde duní ono hřmění hromů,
co se ozývalo z listoví?
Sestro bouře, kdo mi odpoví?

Nic, jen tíživé mlčení
a pochmurné potoka šumění.
Jsou pryč duše zeleně
odešly, opustily mne...

Já tedy ztrácím útěchu
a utíkám zpět bez dechu
do smutné společnosti lidí,
kde mne jako jinou vidí.

I obloha dnes prázdná je
hvězdy oko nenajde
není slunce ani měsíce
skrz slzy nevidí sítnice
hlava se klopí
dech v tichu topí.

Dnes není kam smutek schovat
dnes poprvé jsem přišla prohrát...