S poslednim jarem

Neplač už pro něj vrbo a smutkem neskláněj svoje větve k zemi, já vím,snažila ses jej skrýt ve svém větvoví,
když proplétaly se jimi paprsky chladné Luny,
netrap se i bez něj se k ránu rozední.

Vrhala si na něj světlo i stín,
když hrál si v hloučku bílých kopretin,
a něžnou,svojí,jemnou dlaní,
lákal tu krásu a něhu k pohlazení.

Proč po tvé rozpraskané kůře slza stéká?
Myslíš,že ptáci už pro něj nebudou zpívat?
Prosíš,tak jako prosí láska za člověka,
pláčeš pro něj,když začíná svítat.

Dýchala jsi a rostla pro jeho smích,
pro jeho krůčky,jenž zněly v tichu-jak šum křídel labutí
však s posledním jarem ten dětský krůček ztich,
když naposledy zamávaly mu bílou perutí.

Plakala si a s žalem padaly tvoje lístky do řeky,
kde unášela je ve víru touhy-vlna za vlnou,
někam tam,kde odešel na věky,tam-kde léta tak rychle neplynou..